Když člověku cvrnkne...

Střední škola jsem měla ráda. Pravda, byla to trochu jiná zvířata, než bylo původně v plánu, ale nevadilo mi to.

Jako žákyně se školou, od domova vzdálenou, více než 50 km, jsem bydlela na internátu.

Nemá problém s dodržováním běžných pravidel - bylo mi tam dobře.

Ve škole to bylo v klidu a jako studující na profesi zootechnik, měli jsme hodně praxe na školním statku a také hodně brigád na polích. Brigády nám dávaly možnost vydělat si pár korun navíc ke kapesnému od rodičů. ( studium chovatelství jsem ocenila i později, když jsem u holek z ekonomického oboru viděla, jak vyplňují na A0 papírové plachty - má dáti, dal, aktiva, pasiva a celé se to učí propočítat, aby křížem všechno klaplo a mně z toho šla hlava kolem)

V té době tato možnost pro studenty nebyla běžně dostupná. Normálně si sami práci na brigádě dříve než v 18 letech najít nemohli. Jediná možnost byla přes příbuzné nebo známé, u nich v práci. A po ukončení studia dostali studenti umístěnku do práce, kterou jim vyřizovala škola a na to místo bylo povinné nastoupit, ať už se nacházelo kdekoli v republice....

To se změnilo až po Sametové revoluci, která proběhla, když jsem byla ve druháku. Byli jsem jeden z prvních ročníků, které byly umístěny od školy už nedostávali a hledali si práci sami....

Internát byl nový, pěkný, čistý, běžně zařízený. dvě ložnice měly společnou koupelnu a předsíňku. Byla tam parta normálních vstřícných studentů. Žádná extrémní nepřátelství a naschvály. Když se někdo s někým nemusel, šly si z cesty a nebo si domluvily přestěhování do jiného pokoje.

Ven jsme chodili, jak jsme chtěli, jen kino se muselo domlouvat s vychovatelkou, protože skončilo pozdě. Ve venkovní šatně jsme měli pingpongový stůl u kterého se v průběhu školního roku odehrávaly lítě sportovní řeže, nebo stolní pinkaná - podle toho, kdo zrovna měl pálku v ruce...Občas jsme s domluvenou partou chodili do nedaleké tělocvičny hrát volejbal v podobném duchu....

Na intru byla společenská místnost neboli klubovna. Scházeli jsme se tam u televize, když nám vychovatelky chtěly něco hromadně sdělit a nebo, když jsme chtěli něco provozovat, co se do pokoje nehodilo, nebo nevešlo.

Bylo možné ji, takovou silnou zástěnou z umělé kůže, rozdělit na dva prostory - toho jsem časem docela často využívala. Jak už jsem dříve napsala, měla jsem na základní škole ráda pohybovky, což byl v té době ( kromě konzervatoře) jediný dostupný druh pohybu na hudbu ( aerobic se objevil až později). Takže jsem si čas od času na intru, za tou zástěnou, s kazeťákem provozovala své soukromé pohybovky a zkoušela si různé věci v tomto duchu.

Jednou se ke mně přidala na nějaký čas kamarádka a povedlo se nám, na jednu písničku, dát dohromady choreografii ( ? - no, spíš sestavu). Bavilo nás to a dokončili jsme ji. Vesmíru se to asi líbilo, protože nám přihrál příležitost - v té době nás pozvali kluci z nedalekého učňáku, se kterým měla naše škola přátelské vztahy, na svoji diskotéku, kterou u sebe na intru pořádali. Pro mě a mou kamarádku to byla možnost se s naší choreografií předvést. Nepamatuji si, jak jsem to zvládla. Tréma je šílená věc, ale měli jsme pěkný potlesk a z toho dobrý pocit, že se líbilo. Suma sumárum, bylo to mé úplně první veřejné taneční vystoupení v životě. ( to netaneční jsem měla na prvním stupni základní školy na Spartakiádě, v sedmé třídě v televizním pořadu pro děti Pionýrská vlaštovka a taky v osmé třídě v roli klauny na školní akademii). ( na fotografii je jiný šašek, ale o tom později)

NO, jak jsem si jednou v mezinárodní klubovně takhle provozovala ty své pohybovky,, TAK MI CVRNKLO.

Vítej, co to je?

To vám ve vaší hlavě zazní takové CVRNK......................................................................

................................................................................. jo CVRNK, jako, když zazvoníte rolničkou.

To CVRNK doprovázel pocit, který měl, nejspíš, Archimédes, když vlezl do, po okraj naplněné, vany a v zápětí se z té vany vyřítil, křičíc "HEURÉKA", protože ho spadla ta věta o tělese ponořeném do kapaliny, která mu vyřešila důležitý pracovní problém.

Já se z klubovny nevyřítila křičíc HEURÉKA, jen jsem tam v odděleném prostoru, za zvuk hrající hudby, stála v hlavě se mi přehrávalo.........................

...............JO............ TO JE ONO........TO CHI DĚLAT.........................................JOOOO

 A zrodila se láska jménem TANEC.

ŽE TO BUDE LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT, JSEM V TÉ DOBĚ JEŠTĚ NETUŠILA !